Radek Přecechtěl

15. výročí Střední odborné školy pro ochranu a tvorbu životního prostředí Absolventi vzpomínají (V.)

V loňském roce oslavila Střední odborná škola pro ochranu a tvorbu životního prostředí ve Veselí nad Lužnicí 15 let od svého založení. V našem seriálu "Absolventi vzpomínají" oslovujeme absolventy této školy, aby se s námi podělili nejen o své zážitky z doby studia ve Veselí nad Lužnicí, ale také o své zkušenosti z let pomaturitních.

V pátém pokračování našeho seriálu jsme oslovili Radka Přecechtěla.

V jakém roce a jaký obor jste studoval?

Studium na SOŠ OTŽP jsem zahájil v roce 1993 stejně jako dalších 60 prvních studentů v historii "ekologické" školy. Tenkrát byly první dva ročníky společné a ve třetím ročníku jsem si vybral obor ochrana životního prostředí - terénní ekologie. Byl to obor plný zajímavostí. Praxe v terénu, výlety a školní výměnné pobyty doplňovaly teoretickou přípravu. Během studia jsem navštívil oblast Krušných hor, CHKO Třeboňsko, rakouská chráněná území v oblasti Gmündu, Ybbsu, Yspertalu, v Německu to byla oblast kolem města Regensburg. Školní akce se zaměřovaly jak na poznání zanedbané, zničené přírody tak na ukázky možností, jak ji znovu šetrným způsobem revitalizovat. Obor vedl Ing. Josef Míchal, kterému bych rád tímto způsobem poděkoval.

Kam směrovaly vaše kroky po maturitě?

Po maturitě jsem nastoupil k severomoravské firmě zabývající se právě terénní ekologií a starými ekologickými zátěžemi. Pracoval jsem na revitalizaci starých povrchových dolů v OKR, dále na dekontaminacích velkých podniků (Alfaplastik Bruntál, MORA Moravia Olomouc), kde jsem hodnotil míru kontaminace půdy z hlubinných vrtů. Práce to byla velice zajímavá. Většina pracovní doby spočívala v práci v terénu v CHKO Jeseníky a Beskydy. Dá se říct, že jsem plynule navázal na obor, který jsem studoval. I když jsem patřil mezi první maturanty, byl jsem na takovou práci školou velmi dobře připraven.

Jak vzpomínáte na léta strávená na střední škole a na město Veselí nad Lužnicí?

Velice rád vzpomínám na školu i na město. I když pocházím z několik set kilometrů vzdáleného městečka Nezamyslice, tak se do Veselí i do školy vracím každý rok. Počátky studia byly náročné, bydleli jsme na internátu v areálu Prefy. Cesta do školy znamenala hodinu času navíc. Vše ale mělo své kouzlo. Na internátě nás bylo asi 12 studentů. Hlavní vychovatel byl v té době pan Zdeněk Friml a vychovatelky paní Dobnerová st. a paní Valová. Ve škole vládla velmi příjemná atmosféra, byly jsme přece jen 2 třídy. Já jezdil do školy vlakem přes noc a ne jednou se mi stalo, že mi pan ředitel Jiří Bumerl udělal ráno po cestě čaj. S úsměvem a rád vzpomenu na pana Stropka, který nás vyučoval administrativu a my datlovali na psacích strojích se zavázanýma očima "asdf - jklů". Vyučující nám ukazovali město, jeho zajímavosti a krásy okolí. Výuka probíhala ještě na ZŠ, až o rok později jsme zažili velké stěhování do "nové" školy, kde byl i nový internát. Do něj jsem se již neubytoval a nastěhoval se se spolužákem na privát k paní Lidmile Lavičkové - asi ji budou všichni znát jako přísnou vedoucí kina. Byly to krásné roky. Naše bytná, která nám suplovala babičku a rodiče dohromady, mě, dá se říct, vychovala. Velice dobře se o nás starala, chystala svačiny, vařila vynikající, pro mě neznámá jihočeská jídla. Samozřejmě většinu večerů jsem strávil v kině. : Roky ve Veselí ale nebyly jen o škole a jiných tradicích či pokrmech. V druhém ročníku jsem začal chodit do skautského oddílu k vodákům. Měli jsme malou chatičku na pravém břehu řeky Lužnice. V létě jsme pořádali nezapomenutelné tábory na Pávkovně. Setkávala se zde skvělá parta lidí, kteří dělali spoustu práce pro děti a pro město. Mezi ně patřili bratři Buckovi s rodinami, Milena Hlásková, Karel, Petr, Jiřina a spousta dalších, na které nelze zapomenout. Do Veselí stále jezdím a jezdit budu. Je to příjemné město plné společenských akcí, skvělých lidí a moc rád se sem vracím.

Čím se zabýváte dnes?

V ekologii jsem vydržel něco přes rok. Potřeboval jsem v práci akci. V roce 1999 jsem nastoupil na školu pro paramediky a od roku 2002 pracuji jako letecký záchranář u letecké zdravotnické záchranné služby. Začínal jsem na brněnské a pražské záchrance, nyní pracuji na Vysočině, kde žiji se svou ženou, mimochodem Jihočeškou ze Soběslavi, a 10 měsíčním synem Kryštůfkem. Do Veselí jezdíme za známými a na pískovnu. Když letím směrem k Českým Budějovicím, tak cestou zpět, pokud to jde, se náš kurz mírně stočí k Veselí.

Když jsem nastupoval na školu tak vzdálenou mému bydlišti, bylo mi 14 let a jižní Čechy byly pro mě, jako pro pravého Moraváka, cizí země. "Co tu budu dělat?" To bylo první, co jsem svým rodičům řekl. Zpočátku jsem Veselí moc rád neměl, mluvilo se tam jinak, jiné zvyky, jiné podnebí a další jiné… Stačilo ale pár měsíců, vyjížďky na kole, pár přátel a vše jsem si velmi rychle zamiloval. Hlavně přírodu, rybníky, borové lesy plné borůvek a hub, vodácké výpravy, kulajdu, "hnědou" svíčkovou (pí. Lavičková pochopí), ranní mlhy a vše pro mě tenkrát neznámé. Od mého prvního kroku ve Veselí uplynulo již 16 let a stále je to v srdci můj druhý domov.